V RODIŠTI ALŠOVĚ

Jak mně jen málo, ach, jak bědně málo

zde, Mikuláši, tebe připomíná!

Nu, ano, kdysi stavení tu stálo

tvé rodné, chyška, jak ta babiččina,

kde vše se lesklo a tak mile hřálo,

jak hlavu klad’ bys do matčina klína,

u samé cesty z města, nade svahem,

kde sad váš kvetl ve tvém dětství blahém.

Zhlt’ požár vše, a ze stodůlky zbývá

již pár jen zdí a dva, tři stromy v sadě...

Truchlivě zrak můj na místo se dívá

tvé kolébky... co hřejivě a mladě

se obrázků tvých kouzlo pousmívá

mi v duši a jí v slavné táhne řadě...

Zda jeden strom je, jenž tě jít zřel tudy,

nad svahem snít neb spěchat v milé Budy?

Kde vzala se, tu vzala se, již stojí

stařenka vetchá u mne, chví se plaše.

Zda z přízně jsem, či co mne k místu pojí?

Již větší děvče, znala Mikuláše,

s ním hrála si i v náruči té svojí

ho chovala... „Vždyť naproti hned naše

je stavení – ach, jsou to leta, leta!

Tak veselý byl, hodný – po všem veta!“

Jdu dál, a kostel s cibulovou věží

mi kyne vlídně... Ale vždyť se známe

už z mnohé kresby mistrovy tak svěží,

viď, starý brachu, venkovský ty chráme!

Vždyť z duše lze už vyhladiti stěží,

co v dětství se jí v hranol duhou láme,

a kdykoli jen mistr kostel kreslil,

tvé zvony slyšel, v půvab tvůj se vesnil.

A to je vše... Ne, přece vše to není!

Hle, blíže dvora loutkářův vůz stanul.

Toť Kopecký, aj věru! Představení

dnes večer bude! Jak zrak dětem vzplanul!

Kol, ruce v kapsách, kluci vytržení!

A vtom tě zřím... Jak stál bys tu a kanul

by slzí tok až po dobráckých lících

ti v drobném smíchu... Teď jsem v Miroticích.