V rodné půdě.

Vyrostlý na svahu skály

šelestí stromek a šumí,

že nikde v slunné té dáli,

hebké kde vlní se chlumy,

nikde v tom zeleném dole,

ani kde zlatí se role,

ani kde rákosin třásně

vroubí lem stříbrné řeky,

ani kde na trávník měkký

sady se sklánějí plodné:

nikde že není tak krásně

jako zde na skále rodné.

Ó jak mu mily a sladky

i tvrdé lokty té matky!

Ó jak mu svatý a drahý

domov, byť kámen jen nahý.

Ve dne i v noci jí pěje,

v koruně ptáčky jí chová,

jeseň když listí mu svěje,

z jara on vypučí znova,

skálu svou zdobí, jí zkvétá,

stíní ji v úpalu léta,

pod sněhem s ní se tam zhřívá

zimu s ní snášeje dlouhou,

věrně a stále s ní splývá

útěchou, sněním i touhou.

A když jej přívaly derou

i sypké kamení berou,

v němž jeho kořen se třímá,

on jen tím těsněji jímá

balvan tam srázný a hladký,

on jen tím hlouběji vniká

ku srdci skály, své matky.

A když jím vichřice smyká,

bouří mu hrozíc i bleskem,

témě až k zemi mu shýbá,

on jenom s láskou a steskem

kloní se a skálu líbá,

větvemi svými ji hledá,

šeptá jí pozdravy známé

z hlubiny nezměrné lásky,

konejší, hladí jí vrásky,

celuje líčka jí šedá,

stená, však těší ji ještě,

vzdychne, – ach v půli se láme,

kácí se s přívalem deště,

skále však vyrvat se nedá;

věčně tkví mrtvý a němý

kořenem v rodné své zemi.