V roklích.

Smutno v horské skrýši naší,

hlad nás ze dne ke dni straší,

pokoj nedá,

chýšku hledá,

na zpuchřelé prahy sedá –

bez huniska, bos.

Marně v skal se tulí rokle

chaloupky ty na prach zmoklé,

nový míti

na ukrytí

širák chtějí z Váhu sítí

na hlavěnky vrch.

Bouř – ten beťár podnapilý –

přikvačí k nám každou chvíli,

silou mrhá,

skály svrhá

a těm chýškám širák trhá

krutá jeho pěsť.

Rozhněvaně na vše strany,

houká svoje na burany,

pántě chasy

zapíská si,

až se sosnám ježí vlasy,

hlavy kladou blíž.

Hned tu rázem v strašném křiku

kvačí četa seveříků,

k pláni bočí,

z těch vír skočí

a nad hlavou divě točí

ostrým fokošem.

A tu chatku přeubohou,

slabých bočků, slabých nohou

k tanci chytá,

zvedá, zmítá,

že rub chudý v cáry lítá

bědně tam a sem.

Jinovec jen časem k ránu

přijde chatkám na obranu,

zve zlou chasu

do zápasu,

zvedá, zchytí kolem pasu,

o zem tříští v chvat.

Pokáceni, porubáni

plazí se ty vrazi k stráni,

po průlomu

spěší domů

a zvou bouři s četou hromů,

aby je šla mstit. –

Ach, zde jenom slz je vele,

nelahodno, nevesele:

k horské strouze

belhá pouze

o berličkách chorá nouze

tajně umírat.