V ROZJÍMÁNÍ.

Nad prostým stolem, v dlani skráň,

při chudé lampě dumám

a plnou hlavu starostí

a plné srdce žalostí

a plné oči snů mám.

Můj život! tak tu hledím naň

jak na keř, který chřadne,

v něm bylo mnoho strádání

a ještě více zklamání

a radosti v něm žádné.

Já platil krví jiným daň,

pro cizí trpěl viny,

co druhům slunce zářilo,

mně neštěstí jen mařilo

má úsilí a činy.

Teď jsem tak orván, žalu tkáň

jen v svědomí se noří.....

V tom zdá se mi, kdos nade mnou

perutí zavlál tajemnou,

vše prosycuje zoří.

Tak v lesní zdroj, kam pit jde laň,

se útlá dívka kloní,

shrnujíc zlato kadeří

stře vůni doušky mateří,

zrak před svou krásou cloní.

Tak žena muži tiskne dlaň;

tak anděl slzy stírá

v dny krutých zkoušek oběma:

to Poesie – duše má –

v mé utrpení zírá.