V ROZPUKU.

JARO, dobo něhyplná

s tajůplným rozkvětem,

zpěv kde každá žití vlna,

každá touha poupětem.

Hledím v dál na květné nivy,

pochopit to nemohu; –

pryč, ty smutku zádumčivý,

vzhůru, duše, v oblohu!

Tam, kde skřivan písní jásá,

kde se slunce usmívá,

v nebi klid, na zemi krása,

v duši tesknost smířlivá.

Zármutek a žití bědy

tajou jako horský sníh,

táhnou jako s řeky ledy

v dál do krajů neznámých.

Celý svět ve sladké tuše

podoben je poupěti,

a s ním též má chví se duše

v lásky, světla objetí.