V ROZTOUŽENÍ.

Tak s láskou roztouženě bolnou si zatesknila duše má –

blouznivě otevřela okno do modravého večera...

Tam venku prostor celý zářil, a vzduch tak voněl, dálně vál –

tak nekonečně hlásal blaho, tak nekonečný hlásal žal...!

Víc oči moje udivené už ani zářit nemohly –

rozpiatá náruč, hlava těžká, a něhou celý omdlelý...

Když nádherou té hvězdné noci jsem nejvíc svoje srdce zpil,

uchvácen citem nekonečným, já k němu takto promluvil:

„Jak bylo by to krásné, srdce, dnes touhou moci sešílet!

Až k hvězdám vzletět, v chladný vesmír, proletět celý širý svět!

A drahou planet bludně štváni,

ta nejkrásnější zbožňování šepotat třebas do skonání –

víc nevrátit se z pouti zpět!“