V rozvalinách.

Skal rozvaliny teskní v lese,

kam zpěvný pták se zřídka nese,

chtě v hnízdo mechu nasbírat;

tam za večera chodím časem,

bych vyplakal se zvonu s hlasem,

jenž utíká sem umírat.

Tvář perlí se mi ze slz vláhy,

až usměvavý s hvězdné dráhy

v mé srdce vkročí mládí sen;

květ růží v klíně se mu množí,

a když mi jeden na hruď vloží,

jsem vůní jeho opojen.

I voní to a zní a zvučí,

a duši vábí to i mučí,

až oči zaslzí mi v ráz;

co jsou ty květy čarných zvuků,

jež v radost mísí hořkou muku,

co za tajemný div to as? –

Je slunných chvil to pestré kvítí,

jež rozházel jsem ondy v žití

do zablácených cesty rýh?

Či zlaté písně jsou, jež kradí

mé vzlykající zpívá mládí,

z chvil ráje dávno ztracených? –