V ROZVALINÁCH

Já stanul kdys na pustém hradu dvoře,

jenž v výši trůnil strmých úskalin:

a všude teskno, zkamenělé hoře

z těch na mne zřelo šedých rozvalin.

Tak ticho, mrtvo v stínu zašlé slávy,

tak smutno trosek v němém hovoru –

fontány šum a pleskot umlk’ hravý,

chví tráva se ve dlažbě z mramoru.

Teď pavouk hnědý sítě svoje přede,

kde s klenby splýval drahocenný nach,

a stěny zlaté kdys, teď holé, šedé,

hlavice sloupu povaleny v prach. –

Já rabů syn! Na panské sedám rumy,

duch stopen u věk muk a poroby,

mým srdcem vanou zvuky teskné dumy

a vzdechy slyším z hradu útroby.

Teď zavál větřík síní, chodbou tmavou

a na zdi pták zazpíval v břečtanu,

jak dítě nevinné když s tváří smavou

si zpívá nad kostemi kurhanu,

a po zdech bílých stíny mraků táhly

jak duchů dlouhý, vážný, němý řad –

jen okamžik! a zašel zjev ten náhlý,

keř šumí, slunce jas – jen němý hrad!

Jen němý hrad, ten mocný kdys a slavný!

a duše tuší soud a odvetu.

Již padá tvrz, s ní svobody hrob dávný

a rudá růže v plném rozkvetu! –

Již zašly stíny, ptáček znovu pěje

zpěv volnosti, ten duši jímavý –

prs šíří se a předtuchou se chvěje,

a slyším lidstva hymnus hřímavý.