V ruce matčině.

Vila mi vínek matička

k božímu tělu, k svěcení,

pestrými kvítky uměle

protkala bujné zelení.

Vzala jetýlku čtverolist –

úsměv přelétl její líc –

„uvíte mi tak štěstí mé!“

zašeptám k ní se nakloníc.

„Ach, kdyby v ruce bylo mé,

bych ti ho dítě uvila,

i nejtajnější přání tvé

bych tobě krásně splnila.“

„O, kdyby v ruce bylo mé,

o, já bych ti ho uvila –

myrtou bych ti a růžemi

života dráhu posila.“

Bolesti šíp tu zavířil

v mé srdce tajné hlubině –

že nespočívá štěstí mé

v té dobré ruce matčině. –