V rybářské krčmě.

Do rybářské krčmy na břehu

pozval jsem se maně k noclehu.

Hluku byla plna světnice,

na hromadě sítě, udice.

Rybáři tu předli rozhovor,

pod obočím hustým žhavý zor.

Drsně pohlédli mi v ústretí:

smích jsem zaslech, rázné zakletí.

Na dřevěnou lavici jsem kles,

krčmář sklenku vína hned mi snes.

„Popatřte,“ děl, divně šklebě líc,

„přilítlo k nám bludných ptáčků víc.“

Jizbou šerou jak se rozhlídám,

spatřím sedět trojici tu dam.

Trojici, už silně v odkvetu,

Angličanek: jistě z výletu.

Ukloním se trochu v rozpaku –

„Vždyť se známe,“ čtu jim ve zraku.

Přeměřím je znova úkosem:

Jsou to ony: ďas je přived’ sem!

Postojna už pásmo našich cest

svedla, moře pak a hlučný Terst.

Jak tři flétny pořád vzdychaly,

jak prý cestou vším se zklamaly:

Moře zdálo se jim bez citu,

slunce lilo oheň s blankytu.

I dnes vedly řeči bručivé,

plašíce sny moje zářivé:

Vyšly k mořským břehům dýchat chlad,

zbloudily sem, měly žízeň, hlad.

Dali jim zde ryby sušené

a nechutné víno červené.

Poslouchal jsem na půl ucha jen,

touže myslí celou k moři ven.

Lampa olejová čadila,

v skalách mořská bouř se budila.

V koutě ztichli snědí rybáři:

naslouchali – úzkost ve tváři.

Náhle pozvedli se, do noci

vyšli, tonoucím snad pomoci.

„Pojďme také!“ zvolám rozhodně.

„Tma je!“ „Vezmeme si pochodně.“

Vycházíme v rukou smolnice,

dámy do plaidu se tulíce.

Jak stoupáme na skal výběžek,

div nás neohlušil moře jek.

Vlny lkaly, řvaly, duněly –

dcery Albionu zněměly.

,,Má cit, viďte?“ k dámám pronesu,

v tom vykřikly v hrozném úděsu.

Vlna obrovská k nim skočila,

do nitky je všechny smočila.

Dámy nahořkle se smějíce

stály tu jak zmoklé slepice.

A hned odcházely ve spěchu

usušit se, ohřát pod střechu.

Za nimi však mořské bouře jek

zněl jak výsměch, drsný úšklebek.