V. RYTÍŘ

Když králi docházel již dech,

k hospodě došli na nocleh,

tma zalehla už širý kraj:

v hospodě světlo, teplo, ráj.

Obloha jedno moře hvězd.

Král buší, co má síly pěst,

na pevná vrata železná

pěstkou též tluče princezna.

Vlk zavyl v poli, strachy mrou:

„Ach, Bože, zda nám otevrou?“

„Nelze nám venku nocovat,

otevřte, neslyšíte snad?

Divné to tady pořádky,

krále stát nechat před vrátky.“

„Kdo takový tu dělá hluk,

jakoby dojel vojska pluk?“

„O nocleh prosí starý muž.“

„V hospodě není místa už.“

„Jsem na smrt umdlen s dcerou svou:

popřej nám koutek pod střechou.“

„Nenoclehuji tuláků.

Dnes u mne plno junáků,

rytířů v zlaté výzbroji

na dvoře, v chodbách, v pokoji.“

Uzamkl vrata železná.

Zoufale zalká princezna:

„Vlci jsou venku, vítr, mráz,

do stáje aspoň zaveď nás.“

Král: „Neměj srdce z kamena:

na půdu nás dej, do sena.“

„Nemohu!“ „Prosím naposled!“

„Ne!“ „Rozkazuji: vpusť nás hned!

Uchystej komnatu, jsem král!“

obličej králův hněvem plál.

Krčmář, jak stěna strachem bled,

koktá: „Hned, pane králi, hned.

Po schodech račte nahoru:

mám čisťounkou tam komoru,

v ní malované postele.“

Král vchází, chmury na čele.

„Na spaní nemám myšlenky:

zůstanu chvíli u sklenky,

zapiju trpkost, bol i hněv,

poslechnu hovor, smích a zpěv.

Ty nevyzraď však, že tu král!“

a do šenkovny už se bral,

spanilou dceru po boku,

a trochu věcí v tlumoku.

„Hle, jaký pozdní vchází host,

a jaký přináší nám skvost,

líbeznou růži, plnou krás:

dědoušku, vítej mezi nás!

K nám se svou vílou usedni,

a pohár s námi pozvedni,

pít budeme jí na zdraví:

jsme láskou k ní až churaví.“

Po tváři kmeta přelít mrak,

princezna klopí cudný zrak,

smělých se řečí ulekla:

nejradš by odtud utekla.

Však otec klidný na pohled

ke stolu ku rytířům sed,

princezna také přisedla

nesmělá, v líčku pobledlá.

Však její bázni, ostychu

dali se všichni do smíchu,

nesmál se rytíř jediný,

mladičký, štíhlý, nevinný.

U stolu v koutě seděl sám

v sny zabrán, oddán myšlenkám,

žert soudruhů když bujně zněl,

pěst zatínal a hněvem vřel.

„Panenko, pojď a potěš nás,

dej obejmouti útlý pas,

pij s námi na rozkoš a ples!“

V tom smělý mluvčí ranou kles.

Mladičký rytíř nad ním stál,

obličej jeho hněvem plál:

„Nevinnost dívčí v posměch dav,

ty že bys rytířský znal mrav?“

„Tulačku bereš v ochranu?“

„Splaťme mu ránu za ránu!“

vstávají všichni, tasí meč,

v tom: „Král zde!“ volá kdosi v seč.

Hned klesly meče tasené,

pohasly zraky plamenné,

zbled tváří rozhněvaných nach:

hrobové ticho, úzkost, strach.

„Jsem král!“ dí třesoucí se kmet,

„ulehnout měl jsem raděj hned,

než na chvilku jen zajít k vám:

chybil jsem, pozdě poznávám.

Jdu s hor, kde dlí jen prostý lid,

však v ňadrech křišťálový cit,

v slovech i činech upřímnost:

lid prostý, ale srdce – skvost.

Však co jsem mezi vámi zřel,

bouří jen hněv můj, bohužel,

měl pokárat bych, určit trest –

Pojď, dcerko, rytířové s cest!“

Na prahu staví kročeje:

„Pravý tu rytíř jeden je,

výborně mečem zachází:

dovolím, ať nás provází.“

Kol zlatého zámku démantová hradba,

v křišťálové síni královská je svatba.

Král poslední dceru za rytíře vdává,

všechno plesá s nimi, slávu provolává.

S hradeb věnce visí a muzika hraje,

hosté přicházejí z dalekého kraje.

Na podhradí tanec, jásot, smích a zpěvy,

švarní šohajové, vystrojené děvy.

Jeleni a voli na rožních se pekou,

vína drahocenná po potrubí tekou.

Pozvali i pěvce k jídlu, vínu, tanci:

pohádku tam žitou vetkal do romancí.