V ŠACHY.

Král Jiří mysl pochmurnou

si rudým jasní vínem,

zlou ráno přinesli mu zvěst

pan Kostka s Viktorinem.

I přechází a nemluví

a sedá, k sluze pravě:

„Jdi, chce-li v šachy hrát můj host

pan biskup z Vratislavě!“

A hráli. – Nemůž k předu král

a vázne: „Ej, den klatý!

Víc na mne, Košte, dotíráš,

než Pius, otec svatý!

Tvůj biskup běhá sem i tam,

již zrejdil všecka pole,

dnes, věru, prchám napořád

jak Sigmund z Nikopole.

Vždy nějakou mi strojí past

ten nájezdník tvůj s mitrou,

tu zjevně, tamo úskokem,

tu s úlisnou a chytrou.

Vždy láká mne, vždy nadbíhá

a klame povždy stejně,

jak činil ondy otec tvůj,

pan Oldřich na Mejdštejně!

Tak obehnán jsem nebýval

snad v žádné ještě seči –

již zase křižuje mi plán

a nutí mne k své léči.“

„Ba vázneš, pane, tu i tam,

již drábstvo mé tě víže...“

Však nedohráli; do komnat

všel Minstrberský kníže.

„Slyš, otče, nový Říma pych

zas celou Prahou třese,

pan legát Rudolf do bran vjel

a v bulle kletbu nese.

Zas jakýs nový pergamen,

jenž českou volnost váže,

jímž v Tiberský prý Babylon

ti papež jíti káže.

Před Prahou v černém hnízdě kdes

ti ptáčkové se sjeli,

co nesou, církve advokát

jim slátal, Baroncelli.

Zve ovcí tě v tom prašivou,

však znáš, jak hlupák žvaní

a slintá vším, co na jazyk

jed přináší mu maní.

Dnes večer ještě přijde k nám,

ten legát církve Páně

a Dürster s ním a Tempelfeld:

sup bradák, výr a káně!“

„Nuž, Viktorine, Kostko, spěš,

ať hosti přivítáme,

a pravdě zrak než vyklinou,

v klec pěkné ptáky dáme.

Ty, pane Jošte, prozatím

pij mělnické, to tráví,

a pro tlusté to pravý lék;

pij na své i mé zdraví.

Neb zbožně jiným pro příklad

se modli z breviáře,

vždyť, Řím co páše na Češích,

víš od Landy už lháře!“

A šel. – Pan legát králi vstříc

jel z malostranské věže...

„Aj, co mi neseš, pane, mluv?“

„Viz, bullu od papeže!

V ní kletba blesků pekelných

a sirnatého dýmu,

ty stihnou tě a celou zem,

když nevrátíš se k Římu!“

Král Jiří vážnou mračí tvář:

„Aj, pěkné to jsou zvěsti!“

a Kostka: „Mám snad polehtat

je mečem, jejž mám v pěsti?

Ó, svatý Jene Kostnický!

Kdo vládcem v české říši?

Má Jiří král snad vykonat,

co Eugubové píší?

Dřív Piův Fantin utrhač

jen hlavu zhanil naši,

teď chabý Pavel bullou nám

už všecky země straší! –

Či máte ďábla kanclířem,

že neřest vám je svata?

Vždyť zrušili jste přísahu

a vzali kompaktáta!

Svěř legáta mi, pane můj,

jenž k nám jak had se plíží!...“

A statný Kostka pohněván

na římské posly shlíží.

„Ó, přenech mi je, pane můj,

svou hlavou tobě ručím,

když jedné ctnosti církevní

těch kněží nevyučím.

Věř, v pokoře je vycvičím,

snad také trochu v postu!“

Král usmál se a hlavou kýv’

a domů spěchal s mostu.

„Nuž, páni!“ Kostka na to zas,

„ten závitek svůj sníte,

a ne-li, dobrá, zde je most,

zpod Vltava, jak víte.

Buď jíst, buď pít! S tou bullou zpět

vás nepustíme domů,

tož rozdělte si pergamen

a rudou pečeť k tomu!

A snězte motouz s pozlátkem,

kde schránka z cínu visí,

by nemusily hlodat je

i vás snad vodní krysy.

Spěš, rudý legáte, už spěš,

a vy dva černí, s chutí,

nač talířův a nožů vám

a vidlic k nabodnutí?

A hodláte-li připíjet,

hle, Vltava jak čista!

Leč s bullou nepustím vás dál,

to věřte dozajista!“

I zachvěl posly náhlý strach,

hned každý něco béře

a všickni jako při hodech

se dali do večeře.

A tužili se zas a zas,

víc, nežli děti světské,

jak kdyby jedli murény

a pili ,Orvietské’.

Nic naplat vzpírání a hněv

při nádherném tom stolu,

kdo nechtěl, pod most Viktorín

mu ukazoval dolů.

I pojídali... Zaplať Bůh!

Už bully na kahánku,

pan legát pečeť červenou,

ti druzí snědli schránku.

A požito a zažito –

Zle rudé tváře zbledly;

ký div, vždyť síru pekelnou

a černou smolu jedli!

Zkad přišli, pospíchali zpět.

až Vratislav je skryla;

nic nezbylo z těch jejich bull,

jen v lidu pověst zbyla*). –

Jošt zatím popíjel a král,

když vrátil se, děl: „Brachu,

tvůj nájezdník mně chystal past,

teď táhnu já – jsi v šachu!

To jediný byl ještě tah.

Dost! Ted hněv spláknem vínem...“

A smál se biskup, smál se král

i Kostka s Viktorínem.