V SADĚ.

Stranou v sadě bujná tráva

kyprá, svěží nad brčál,

choré děvče z trávy vstává,

matce na hruď hlavu dává.

„V hlavě stesk mám, v srdci žal.“

„Co s tím pláčem v žití máji?

Zavaž hlavu – přejde tíž –

šatem s písmem na pokraji,

milého, jež jméno tají,

s rudým květem v rohu, víš?“

„Běda, máti, nemám šátku;

prala jsem jej ve splavu –

dala jsem jej holoubátku,

zrozeňátku, nekřtěňátku,

pod strom tajně pod hlavu!

Hynu; vždyť se neotázal

po mně; tož můj šátek zas

vraťte mu, jenž vraždit kázal

děťátko, by srdce svázal,

za krátký mu pukne čas.

Na stinadla – na smíření!...

Dejte zvonit, dejte hrát –

lepší věru časné mření,

nežli věčné...míru není!

S Pánembohem nastokrát!