V sadě.

Dívám se do jabloní,

jak větve k zemi kloní,

tak nízko, nízko,

vím, co je žal a muka, –

kde, kde je tvoje ruka,

jsi blízko?

Keř šeříku se chvěje,

což vždycky bez naděje? –

Je v srdci tíže

a touha mocná k letu,

ach, co je po tom světu, –

pojď blíže!

Slunce tak jasně svítí,

já bez tebe mám býti

v zahradě šumné?

Jabloň si zpívá z ticha,

a ret můj sotva dýchá:

„Buď u mne!“