V samotách.

Na klíně samot, ňadrech lad,

vždy mír v mou tesknou duši pad’,

a jdu-li dumnou lesní mýtí,

vždy myslím si, že se mnou cítí.

Mně protiven je hluk a ruch,

spíš v samotě je se mnou Bůh

a dotýká se mého čela,

až zase dítětem jsem zcela.

Tu mého srdce plachý sen

zas rozvíjí se nerušen,

a z nitra duše hněvu prosté

mých písní polní kvítí roste.

A přál bych si, bych v nitru skal

kdes prostřed lesa v hrobě spal,

kde Bůh by jenom s nebes výše

zřel milostivě do mé skrýše.

By ten, kdo rád mě ondy měl,

kde spím, o místech nevěděl

a v snění hlavy neuklonil

a v žalu slzy neuronil.

By mimo kráčel vesel dál

a netušil, že zde bych spal,

a šedý pták, jenž v houšti zpívá,

že má je duše žalostivá.