V SAMOTÁCH.

Hlas vábný zapad’ dnes v samotu mého žití,

jak vězni před mříží by čarovně pták zpíval;

hle, co jsem opustil, z mlh vstává teď a svítí,

jsem zmaten, jak by v důl se hrnul proudu příval.

A hlas ten loudí mě: Ven, do života, snílku,

kde mladých duší ples se v nové kruhy splétá,

kde novou myšlenkou zabouří každou chvilku

a křídla rozpíná již mladých orlů četa.

Ven, v život peřestý, kde vlní se to, honí,

kde žízeň po činu všem vroucně plane z očí,

kde září úsměvy a vlasy ženské voní,

v ten rej, kde vítěz je, kdo směle do vln skočí!

Jsem všecek polekán. Tak zářivě, tak svůdně

mi z dálky kývá svět a stále kouzelněji,

a já, jenž uvyk’ pít už ze samoty studně,

se divně zamýšlím a nepoklidně chvěji.

Snad ještě jedenkrát se smísit s vlnou davu,

všem ruku podati, kdož stisknout by ji chtěli,

své srdce s nimi bít a bouřit nechat hlavu,

jich cílům, touhám, snům se znova vzdáti celý!

Však ne – je pozdě již. A s prahu zpět se vracím.

Ó, marně zpíváš mi, ty ptáče, zvěst tvá lichá!

K svým knihám utíkám se, ke snům svým a pracím,

kde vůní opíjí mě kouzelný květ ticha.

Snad zítra, zítra již bych vrátil se sem zpátky

o těžce dobytý mír chudší z toho víru,

o ránu bohatší však marné ze šarvátky,

je pozdě, pozdě již – já mladou ztratil víru.

Snad neznám zapadnu, a ty, jež prudce kvačí,

se smíchem převalí se přes mou poustku časy,

leč trochu veršů svých, v nichž hudba, číst mi stačí

své ženě u večer a hladit její vlasy...