V SAMOTÁCH.

V samotách těžkých, smutečních,

v nichž svítí hvězdy osamělé,

my po zahradě jdeme stmělé,

znaveni tíží hříchů svých.

Již zanik ples a zanik smích,

a bledost myšlenky plá v čele.

A bol se chvěje v sféře celé,

jak vůně, zbylá po růžích.

Nic nehne se. Tvá hoří ústa

jak věčná lampa pod křížem,

jak žhavý květ, jenž z trnů vzrůstá.

A hodin zvuk se chvěje z dáli,

jak omylem by zbloudil sem,

kde Smrt i čas v své stíny halí.