V. Samotář.

V zátoce jedné zpola jako zvíře

živ bědný člověk. Hluchý je a němý.

A sám tu žije mezi vinicemi

a spí, co chyš má v troskách, v jakés díře.

Sem málo kdy člun zbloudí, jinam míře,

a bez chat, lidí zátoka je celá,

tu jenom spousta kamení se bělá,

a před ní modrem mořská svítí šíře.

On opuštěn a sám zde v každém čase,

čím živ, ví Bůh – i zmatek už má v hlavě –

leč hladí kočku svou a usmívá se.

A jeho úsměv tak mne bolí, pravě:

V té poušti zde mi přec jen líp je zase

než mezi lidmi, již rvát znají dravě.