V SAMOTĚ LESNÍ.

Černé sosny, bílé břízy –

jejich tmou se motýl mihne,

sotva že ho oko stihne

a již v husté klenbě mizí.

Myšlénky mé letí za ním...

zde i sobě duch je cizí.

Z dálky skalní holub huká;

žalně se to v duši vkrádá,

jak proud tonů, který spřádá

neznámá a tajná ruka.

V to, jak ohlas mého srdce,

v dutém stromu datel ťuká.

Vrchem dubů vítr vane,

tu sežloutlou trávu sčeří –

stane v mlázi, usne v keři

zlíbav jeho růže plané.

Z těch jak slza po mé líci

list za listem dolů kane.

Smutné šero – den se krátí,

duch můj ulít’ za motýlem –

lít’ a tak se minul cílem;

co mně nechal – život zchvátí.

Smutné šero – budu čekat...

bolest má se jistě vrátí.