V samotě.

Les hluboký a kříže pěšin v něm,

zpěv nad hlavou a něha šepotů,

chvoj pozlacená nebes úsměvem –

mne dovedly v tu svatou samotu,

jež poprvé hned duši dojala

a srdce poutala.

Tam kaplička ční z mechu, kapradin,

je vytesána z balvanu, a skal

se kupí kolem různých mnohý stín

a jeřab švarně zrudlý na koral;

kam severák svým chladným dechem vnik’,

vsel žlutý lišejník.

Strom dávno poražený s skálou srost,

mech ovinul jej – sedátko je z nich,

tam pro tvůj stín a pro mne – místa dost

a ještě pro perutě tužeb mých;

šum jedlí, ptáků sladký, tichý zpěv

dí se mnou: „Zjev se, zjev!“

Les v pravo tmavý, v levo schůdků řad

se příkře nese jako k nebesům;

to bylo poprvé, pak častokrát

mi od nich vzešlo tolik šťastných dum;

tys daleko, a přece nejsi sám:

já stále vzpomínám!

Zřím kaple půvab, oblouk gotický,

pně rovné, hnědé, v řasy korun zřím,

jak bez návratu, jako pro vždycky

v té kráse utonu a toužím, sním, – –

let sídla mizí, za ním admirál,

já také bloudím dál. – –

Vše pomíjí. Dnes polní kytici

jsem vetkla v jízvu skály naposled. – –

„Vznes ještě jednou křídla modlící,“

jsem děla duši své, „zas půjdem v svět, –

jak brzy vítr květy rozmetá,

tak štěstí ulétá.“ – –

Nic z oněch snů mi není splněno,

jen záchvěv památky z nich v srdci zbyl,

snad bylo jim to nebem souzeno! – –

V ta místa posílám, – teď pozlatil

je západ, jak když sen se rozední, –

svůj pohled poslední!