V samotě.

Sám sebou opět chci se zabývati,

ó blažen, kdo si dostačuje sám!

ten v srdci vlastním rozpjal štěstí chrám,

jejž žádná bouře světa nevyvrátí.

Co svět si zvyknul štěstím nazývati,

pod vábnou maskou zradný často klam,

kdo za ním letěl k moře končinám,

unaven opět v nitro své se vrátí.

Zášeří lesa, ticho, popěv ptačí,

myšlenka každá – báseň beze slov,

mně nad bohatství, vnady světa stačí.

Bohatství, krásu – často chvíle zkosí...

ten šťasten, kdo jak známý filosof,

všecko své jmění v srdci vlastním nosí.