V SAMOTĚ.

Tak mne lidé opouštějí –

jak už málo kdy tak znějí

milé kroky o můj práh!

Jaká rada! – tak jsme sami

jen se svými vidinami

– a zas jenom lidmi... v snách!

Nevymknou se, byť i chtěli,

byť i všichni zapomněli

na mou radost, na můj žal;

a ti ze všech nejvíc milí,

kteří nejsou již, a byli,

klepou vždy – a řeknu: Dál!

Tváří nevlídných a hrdých,

rukou chladných, srdcí tvrdých,

jak jich málo vzpomínám!

Jenom jako plaché stíny

kmitnou se mi do tišiny –

odpouštím, a dál jdu sám.

A tak není chvíle teskné –

ani se mi neposteskne,

kdys že jinak bývalo.

Lidské zlo už doranilo,

a co nejlepší v kom bylo,

na vždy se mnou zůstalo!