V samotě.

Zde vůči nebi v šeru starých stromů

pojď, duše, na slovo: Co říkáš tomu,

že tebe živil jsem jen trudem, strachem,

že hořký dal jsem tobě píti kalich,

a v středu malých

jsem vlík’ tě prachem?

Přec jiné byly touhy tvoje v mládí!

Ty ale víš, že touha, oř, jen pádí,

a splnění se na berlách mdle vláčí,

že s mlékem matky marnou naděj pijem’,

že v smíchu sijem’

a žneme v pláči.

Nuž vlečme dál to pouto těžké trýzně!

Ty, dcero samoty, bez cizí přízně

si rajských květů natrháš juž sama,

i život když, jenž idylou chtěl býti,

se náhle zřítí

nám v těžké drama.