V samotě.

Ticho, ni hlásku nedolétne v sluch –

les uzavřel se na vše strany kolem

za tvojí stopou, šerý jeho kruh

ční mezi ní a oddáleným polem.

Jsi sám a sám – tvá hruď se zachvěje

pocitem náhlým neznámého klidu...

Mech dusí v sobě všecky kročeje,

po lidech nikde slechu ani vidu,

i vichr, který venku burácel,

zde umlká a hasne bez ozvěny:

ty obry zdejší on by neskácel,

i kdyby věčně hřímal do jich stěny!

Jak sloupy v chrámu stojí okolo

tu modříny, tam šedokoré jedle,

a s klenbou jich se mísí napolo

i pyšně sváří černé smrky vedle,

a mezi nimi úzkou průlinou

se v srdce hvozdu modrý lazur dívá –

jak okénkem, jak plachou skulinou,

jenž na mžik vždy se otvírá a skrývá.

Když mocněj’ venku vichr zavane –

v daleké výši tajemně to šoumá,

duch vyrušen tu sníti přestane,

zrak zaplane a živě v šeru zkoumá –

– však nadarmo! – zas všecko utichá,

jen někde v rokli skalní pramen hrká,

jen šustne brouk, jak na kmen pospíchá,

a za údolím hrdlička kdes vrká...

Však sotva vítr opět zaduje –

ty zvuky slabé zniknou v jeho vání,

a mysl, jež se tichu raduje –

zas padne znovu v staré zadumání.

Samoty kouzlo sny tvé obmyká,

a poesie prochvívá tvou duši,

bezděky v sobě cítíš básníka,

a rythmem písně tvoje srdce buší!

Na mechu leže, sladkou chvilku sníš,

kouř doutníku ti kolem hlavy krouží,

zrak stihá jej, jak stoupá k stromům výš

a modrou nitkou do větví se hrouží...

A na smrku, jenž kolmo nad tebou

jak svíce pne se nebes do vrcholu,

veverka rejdí, loupá šišku svou,

a prázdné slupky hází na tě dolů!