V SARAJEVSKÉ ČARŠIJI.

Uliček úzkých spleť

a malých krámků ruch:

opánky, cín a měd’,

sta koberců a stuh.

V ovoce vonný dech

se mísí koží pach;

na káře vína měch,

melouny v hromadách.

Křik, hlahol, dusot, smích,

peřestá lidu směs,

žen tváře v závojích,

na hlavách mužů fez.

V to buchot, ráz a ráz,

jak na kov rány jdou.

„Konvičky koupila’s

na kávu tureckou?“

Nade vším, nad krovy,

jak bílý prst bys zved,

džamie Begovy

se zdvíhá minaret.

Co u kašny se zde

noh, tváří omývá!

Tureckých hodin jde

vpřed rafij zářivá.

Pak před džamií v stín

vše padá s hlavou v prach,

co zpívá muezzin

své: Illah il’ Allah.