V seči

Sedím v seči nad potokem,

temný pahýl bezhlesý,

poceluji vše jen okem,

život se mne neděsí.

Mouchy, cikády a ptáci

bzučí, zvoní, pískají;

dým z mé lulky v křích se ztrácí,

nejsem v cestě mumraji,

který tančí slunnou chvíli

v červencové poledne,

vášnivý a rozpustilý

jako ty, můj věčný sne

o radosti lidských párů

vteřinou svou opilých,

o člověka sladkém jaru

po všech našich bludech zlých...

Sedím v seči. Život hoví

pudům, jež se k slunci pnou.

Černopláštník sametový

třepotá se nade mnou.

Třepotá se, krouží, těká,

na nahou mi ruku sed’;

jako pocel křídla měkká

dotkla se mne: hledá med.

Odletí, však pak se vrátí

na mnou ruku zas a zas...

Nemohu mu pranic dáti,

drsný dotek můj i hlas.

Jeho něha hledá kvítí,

já jsem hrubý člověk jen:

nemohu mu nastaviti

rtů svých jako retům žen.