V Sedlovském úvoze.

Je úvoz hluboký a vyjezděný koly,

od Hvězdy táhne se a padá do údolí.

Tři, čtyři chalupy s nízkými chudých byty

v úvoze zapadlém zde před světem jsou kryty.

Tím dlouhým údolím zde k Sedlovicím jde se,

zkad mlýna klepání se hluchým tichem nese.

A v prostřed vesnic dvou, jež zmlklý úvoz pojí,

jak bouda pro zvíře, hle, chatrč lidská stojí.

Ke stráni opřeno je trochu shnilých latí

a střecha vystlána je bramborovou natí.

Že v onom brlohu, jenž nemá ani dveří,

by lidé bydleli, se těžko očím věří.

A přece. Pod skalou, na rozházeném smetí

a ztuchlém slamníku si hrají malé děti.

A jak jdeš kolem teď, hle, bázlivě tě zřely

a jakás postava se zdvihla na posteli.

To matka ubohých, jež pohne sebou stěží

a v hrozné bídě té už kolik roků leží.

Ze skály průlomu, kde v kamínkách to dýmá,

teď zří tě ubožák s očima zoufalýma.

To pán té samoty, již v hrůze zrak tvůj vidí.

On dávno vyhoštěn je z davu jiných lidí.

A žije v úvoze u načernalé skály,

v zapadlé samotě, kam mlýn jen klape z dáli...

A smutkem podivným ti duši náhle zchvátí

ten azur blankytný, jenž obzor zavírá ti.

A dál jdeš, chatrč ta ku přemýšlení zve tě,

co bídy zoufalé je v široširém světě.

A azur blankytný se usmívavě sklání,

jak by svět celičký byl samé požehnání...