V seně.

Vzduch vůní omdléval – to bylo po poledni –

a v těžké únavě se kladl na mé čelo,

když trudnou myšlenkou se hlouběji den ke dni

jak v smrti předtuše níž k hrudi uklánělo.

To bylo v máji kdys. Rok uprchl již dlouhý.

Já v seně zahrabán jsem duši hřížil ve sny;

v ní naděj klíčila a tisíceré touhy,

jež Mládí přináší a vůně nové Vesny.

Z té vůně duše klid a tělo unavení

jak z číše dýchalo – snů tichých mizel zápal,

až v sled jsem vzpomínal, co bývalo, co není,

a jako ze sna jsem jen lidský život chápal

a dál jen naslouchal jak hrčí po silnici

kýs kočár lehounký, jak hodiny kdes bijí,

jak mušky bzučí mi kol rozpálených lící

a jak to v seně hrá ve sladké harmonii.