V. (Serenada v jeseni.)

Mezi lesy, které žloutnou

podjeseně chladným dechem,

kráčím zpěvák se svou loutnou

nepokojem hnán a spěchem,

větrů vzdechem,

stíny stromů, skalin echem.

Mezi lesy, které žloutnou,

zpozdila se moje paní,

za ní kráčím se svou loutnou

od svítání do smrákání,

roven lani,

která bloudí pustou strání.

Mezi lesy, které žloutnou,

pod okny jí zahrám letem,

její vzdech s mou smíšen loutnou,

vzdech můj smíšen s jejím retem...

S mroucím květem

co chce jeseň? – Láskou kvetem’!