V šeru nocí, ve dnů rozeklánu

V šeru nocí, ve dnů rozeklánu

ani hnízda nemám, ani stanu,

hledám, hledám, slepý netopýr.

Čas prolétám, všechno spalující,

jiskrný tlum hasne za smolnicí,

jako popel padá hodin pýr.

Do popelu chtivé ruce nořím,

hrabivě chci vyrvat siným mořím

potopených hodin poklady.

„Rychle, rychle,“ volá jitro rudé,

„vzejde den, jenž jejich vládcem bude.“

Ale bledý večer dýchne: „Kdy?“

Padá, padá popel jako stíny,

svět je slepci jeden příkrov siný

tíhou neproměnlivou.

A jen rytmus krve bez ohlasu

šumí v proudu letícího času

chtivost nenasycenou.

Let je světem, jako svět je letem,

čas je jeho snem a jeho vznětem,

ale po něm popel jen a troud.

Ve jménu Otce, ve jménu Syna,

ve jménu tvojím času je vina,

ve jménu ducha musíš jím plout.