V šeru pokoje jen my dva,

V šeru pokoje jen my dva,

dva lidé, kteří se zastavili

v běhu života,

aby si soumrak ozlatili.

Jen my dva

za prahem pokoje, kde jasmín dodýchává

v narkose vlastního opojení,

kde z kouta kouzlo vstává

a nese rozhřešení.

Jen my dva?

Naše bytosti, rozpoltěné ve dví,

v sobě zápasí

a zpytují ledví;

co jedna vznítí, druhá uhasí,

co jedna poznat chce rozkoše taje,

druhá se kaje.

Sami dva

až usednem spolu v zášeří

a nic už si povídat nebudeme,

po čem toužíme, co chceme,

čím nás zkrušilo všedno,

pak nebudeme již čtyři, ani dva,

ale štěstí jedno!