V ŠERU.

Tak ze všeho, co duší mladou zchvívá,

tak ze všeho, čím lidský plane duch,

jen bludná jiskra v dáli dohořívá,

ten svatý plamen dávno poutuch’

a troud a popel zbývá.

Šer dávných věků, jásot, ples i běda

a děsný výkřik nocí tmavou táh’...

Z těch ruin kol sup zoufalství se zvedá

a orel vášní krouží v mrákotách,

kam oko nedohlédá.

Ta země pod ním v matném šeru sálá

a její paprsk jako mroucích dech,

a její skráň, to sopka neustálá,

plá rozkoší a hýří v bolestech

a teď se láskou smála...

Ó dech té lásky tímto šerem vane

a jeden ton ten v duši moji pad’,

jak žhoucí slza mroucí lící kane

a září, oko, jež jde večer spat,

až krví uplakané.

Slyš – jaký vzkřik... V tom šeru víc se stmívá...

A ticho znovu – dál vlá nocí jen

ta píseň lkavá a tak zádumčivá,

jak orla zor, jenž věčnem opojen

se v teskné prázno dívá...