V šeru.

Zas, dítě drahé, s šíjí nachýlenou

tak smutna sedíš pilně při své práci;

já v soucitu zřím v tvář ti bezruměnnou

a poslouchám tvůj dech, jak po jizbě se ztrácí.

Do okna břečťan chudý se ti tlačí

a družná réva podle zdi se plazí

a stará lípa, jeden švehol ptačí,

roj tobě do klína svých vonných květů hází,

a tobě v důlky úsměv neusedne!

Jen nad rámcem se dále v práci chýlí

tvé čelo ledné.

A teď jsi v myšlenkách se zastavila chvíli,

vlas odhrnuješ, jenž ti v skráně splývá,

a smutně díš mi: „Bože, to se stmívá

v té jizbě kolem nás jak v chladné duši mojí!“

Ó nemluv tak a oko uplakané

zas vyjasni a ke mně blíže sedni!

byť nad zemí svit slunce chvěl se slední,

já přece zkouzlím zář, jež jenom tobě vzplane,

já vlíbat chci ti tolik růží v spánky,

že od nich zář i do tvé duše padne

a šero chladné

jak slunce východ svůj ti znítí na červánky!