V. ŠIBŘINKOVÁ EROTIKA.

Já půjdu taky do Šibřinek,

však zda tam najdu milou svou,

jež mi již rok plá do vzpomínek

jen svojí tváří laskavou?

Zda přijde v prostém selky šatě,

či jako víla zářící,

co rybářka či v kněžny zlatě

a zda-li s maskou na líci?

Ať tak či tak – v tom pestrém reji,

jenž kolem mne tu dovádí,

ji poznám přec – neb oko její

ji vždy a všude prozradí.

Však darmo hledám. Svojí milé

tu dneska asi nespatřím,

nuž ukrátím si zde ty chvíle

v rozmluvě s postillonem tím.

Co pak mi chceš, že na tom plesu

tak dlouho již mne sleduješ?

„O milce tvé ti zprávu nesu,

že má tě ráda.“ – Oh, ty lžeš.

„Ne, pravdu dím. Nuž sejmi masku,

ať zřím kdo jsi. – „Tvá rozmilá...“

Zřím před sebou svou starou lásku,

však Bože! jak se změnila!

„Proč se tak smutně díváš na mne?

Viď, jiná jsem, než bylo kdys...

ach, mnohé lásky slovo klamné

tak změnilo mé tváře rys.

Tys uzmul mi žár oka mého,

Tvůj sok nach retů vylíbal

a půvab vlasu hedvábného

kýs malíř pro svůj obraz vzal.

Pan kadet zas a láska jiná

si stopy uzmuli mých vnad –

a to jen tvá, jen tvá je vina,

žes naučil mne milovat!“

Můj postillone, stiš své žaly,

tak jako já je skolébám –

jen když jsme vroucně milovali,

to stačí našim vzpomínkám.

Co více chceš? Tvých očí krása

nechť září z chudých veršů mých,

nechť z písní mého soka jásá

tvých purpurových retů smích.

Vlas bohatý tvůj na oltáři

na skráních světic vzplane tu

a na bojišti nechať září

tvá láska v smrti kadetu.

Ó nedej trápiti se želem,

že lásce jsem tě naučil, –

když byl jsem dobrým učitelem,

pak dosažen je pravý cíl.