V. SIESTA.

V zlaté se klubíčko svinula

kačátka na travném břehu,

a já tu vedle jak ztrnulá

socha sen rybníka střehu.

Na jeho hladině kovové

drobounké stopuji řasy,

poslouchám z rákosí flétnové

lysek a bekasin hlasy.

Bělavých oblaků stíhám cval,

vstávají, mihnou se, mizí,

jak by se rybníka dotýkal

cípek jen andělské řízy.

Jako by duší se snů řad nes’,

vzpomínky táhnuly po ní –

sluncem je zaplaven luh i les,

puškvorcem všecko kol voní.

Sedím na balvanu ze žuly,

veliký cítím klid země –

všecky se myšlenky svinuly

ve zlaté klubíčko ve mně...