V Šilinkově důlu u Rychmburka.

Z Podhradského týnu

cestička se stáčí,

vede lesem k mlýnu,

a mně tady k pláči;

skrýš to mého děda,

Českých bratří druha;

oko pálí, běda,

pěst se svírá tuhá!

Hle, hvozd vůní spilý

důl ten v náruč vine,

a zpěv ptactva milý

do srdce se line;

však kde Bratří asi?

ptám se, dudák chudý,

žalem vlhnou řasy,

steskem kvílí dudy.

Zde bývali skryti

před zbojnickou sběří, –

dosud krev mním zříti

na trávě i keři; –

otvorem těch vrátek,

po zpuchřelém prahu,

přišel nedostatek

v stopách cizích vrahů

O jak mě to jímá,

ve světničce prosté!

Všude před očima

zjev mých otců roste:

vidím bledé líce,

jak se k bibli kloní,

a zpěv víc a více

z hloubky duše zvoní.

Vidím, jak se modlí,

s čelem samé rýhy,

jak jim kati podlí

loupí svaté knihy;

jak jim chýše pálí,

ničí skrovné zboží,

jak jich knězi v skály

kryjí Písmo boží.

Smutno, žalno tady

ubohému vnuku!

kudy chodím, všady

na hruď tisknu ruku;

smutně se to zpívá

v rozvalinách štěstí;

proč jen píseň zbývá,

proč jen holé pěsti?

Za to duch se vznáší:

vidím, Čeští bratří,

myšlence jak Vaší

dálný vesmír patří;

nechť vám hlava klesla,

přec mohutným letem

krouží Vaše hesla

šírošírým světem! –