V síň smutku němý vešel muž...

V síň smutku němý vešel muž,

a za ním vešel druhý,

ti nesli rakev kovovou

za pozlacené kruhy;

v tu dcerku dali, ten můj skvost,

a křížek do ručiček,

já dostal – hrozná skutečnosť –

jen od té rakve klíček!

Tam uložen byl na hedbáv

svět blaha mého celý,

kol děti drobné obrázky

a květy nasázely;

tu mák, tu mléč, tu kohoutek

a rýt a pantoflíček;

mně nepřinesli srdci vděk

jen od té rakve klíček.

Jak tichounce tam ležela

má holubička něžná

a byla v hedbáv oděna

jak nejvzácnější kněžna,

kol plno keřů zelených

si zapentlených svíček,

já neměl na mír vzdechů svých

jen od té rakve klíček.

Snad dříme jen, tak pravil jsem,

o Bože, jak se spadla –

a srdci mému dělo se

jak šlo by na stinadla; –

a vínek z růží prostých vad

jí zdobil vlásků lníček –

a mně nedali útěchou

než od té rakve klíček.

Mír zářil z čela úsvitem

hvězd svatojanské noci,

rtík zdál se chvět, leč na úsměv

již nemohl se zmoci,

zor jak by vyjasnit’ se chtěl

zpod liliových víček,

a mně se v staré ruce chvěl

jen od té rakve klíček.

O kterak vystrojili v hrob

tu nejdražší mou duši,

jak jí to všecko líbezně

i v rakvi ještě sluší;

tu od raménka zdoba stuh

až bílý na střevíček –

a já nedostal nic, žel Bůh!

než od té rakve klíček.

A přišel kněz a modlil se,

já na ňadra jí klesl –

až v rakvi na vždy zavřenou

jak druhdy jsem ji nesl;

leč noc co noc, a den co den

ten smavý líbám rtíček,

ač nemám nic, když prchá sen,

než od té rakve klíček.

Ten ponesu si do hrobu,

až konec bude snění,

bych po bok se Ti uhostil,

má zlatovlasá knění,

kde trávíš již tak drahný čas,

jak malý poustevníček –

pak otevře mi nebe zas

ten od Tvé rakve klíček.