V skalách.

Kde k bokům skal les černou rukou sáhá,

v němž lačný dravec za rána se budí,

jak velká rána v prsou samovraha

sluj smutná zeje na samoty hrudi.

Vše ticho kol, strom hlavou nezakývá,

jen času tajný proud ti v uších čiší,

v mech žlutavý se ještěřice skrývá

a ztrácí se v té nerušené tiši.

Stesk nezdolný tě svírá do náruče

a na ústa i na čelo tě líbá,

a tvoje srdce ustrašeně tluče

a tvoje hlava na ňadra se shýbá.

Něm, umdlen sedáš na skal útes šedý

a v zapomnění zíráš v rokli tmavou,

kde mladý přítel vzdechl naposledy,

než spatřil jsi jej s prostřelenou hlavou.

A když tak dlíš, zrak chví se, hruď se bojí,

a vlažná vláha z podbrví ti tryská,

a vidíš jej, jak zas v těch místech stojí

a paží zkříženou si prsa stiská.

A smutnější je samota než prve,

mlh příkrov v temnou šeď vše skrývá snětí,

a v rudém listí krůpěje zříš krve

a nad hlavou tvou lačný ostříž letí.