V SKALINÁCH.

Tvrdá půda, tvrdé žití!

Krušný chléb, jenž málo sytí;

z nesečtených rostou lopot

klásky, jež by spočítal;

všude svah jen kluzce zrádný

a tak svislý a tak spádný,

jak by ves ten lidský klopot

dolů střásti přemítal.

Z políčka když povyžene

obilí to vymodlené,

to v něm vánek našveholí,

ale vzdechů vlnění!

O vlažičku lid když prosí,

suché hroudy prška zrosí,

druhý den zas – jak by v poli

napršelo kamení.

I ty střechy malých chýží

mnohý hrubý balvan tíží;

což tu obři z mrštných praků

v půtkách skály metají?

Či tu bídu v chatkách tamo

kamenuje nebe samo,

neb sem v bouřích hromy z mraků

stuhlé v žulu slétají?

Smutný kraj! a přec tu plesá

jarý zpěv až pod nebesa,

jak ty zdroje ze skal prýští,

hravě plyna do dáli;

bída kol ho nezaleká.

Ó, jak jsou zde srdce měkká,

že v tom krutém kameništi

neutuhnou ve skály!

Velké jste, vy tvrdé hory,

velké vašich vichrů vzdory,

vašich samot zádumčivosť,

vašich pustin tesknota;

ale větší, obrovštější

je ten chudý horal zdejší,

je ta statná trpělivosť,

hrdinská ta prostota!

Bouří nechť váš oddech hřímá

a mne v hloubce duše jímá

vaše výsosť, přísná krása,

tvářnost vaše železná:

ještě hloub mi pohne hrudí

píseň, jež vás v radosť budí,

neb v ní lidská přemoc jásá

nad přírodou vítězná!

Tvrdé hory, tvrdé lebky,

ale duch jak motýl hebký,

jako paprsk věčné zory

vyvzdoruje ze skal ráj;

radosť žití dobývá se

z tvrdé bídy v silné kráse;

máte přec, ó české hory,

poklady, jak vece báj.