V SKALNÍM CHRÁMĚ U KOSTELA S. S. NAZARO E CELSO.

V tiché čtvrti, Adiže kde již není

slyšet hukot, zpěněných vírů ševel,

šel jsem vzhůru přes rumy, zkvetlé býlí

k skalnímu chrámu.

Sluj to byla, přisekli dlátem stěny,

na zdí běli vykouzlil štětec malby,

Krista, svaté s naivní něhou starých

neznámých mistrů.

Oltář jeden kamenný, prostý ozdob

k jedné stěně přistaven prostřed sluje,

a již tichý zbudován asyl bohu

míru a lásky.

Z všeho zbyl jen oltáře prostý kámen,

tu tam kresby vybledlé barva svítí,

v prázdný chrám teď malým se dívá oknem

azur a slunce.

Ale dosud – v pohnutí chví se duše –

jak bych slyšel stlumených hlasů echa,

vážných zpěvů, modliteb tiché vlny

zníti tu táhlé.

A tím vroucněj jak bych tě slyšel volat,

Kriste prvních věřících prostých duší,

čím víc vpadá z arény blízké hyen,

lačných lvů řvaní.

Bože lásky, jehož jsem marně hledal

v chrámu slávě, v brokátech, třpytu zlata,

v oken malbě peřesté, v řezeb spleti:

tuším tě blízko!

Tuším blízkost tvoji tu v prázdném chrámě,

a ty sám díš: Ornátů méně drahých,

méně lustrů, zamžených perel v berlách,

více však lásky!

A já dojat, hluboko skláním hlavu,

cítím sílu jedinou v tom: se oddat,

ať již, jak chceš, jmenuješ svého boha,

celou však duší.

Ať již Lásku postavil’s na svůj oltář

nebo v tuchách Myšlenku na něm týčíš,

každou krůpěj posvětit svého srdce

idolům věčným!

Pak již ze snů posvátných, sladké dumy

sotva tebe vytrhnou více řevy

lvů a hyen, nežli když moucha kolem

zabzučí tiše.