V sklon věku.

Vždy jednou za sto let Bůh k svému trůnu

ty všecky velké moci povolává,

kterými člověka a jeho žití

obklíčil v dlouhou cestu v tajnou metu,

již pouze on zná, nikdo smrtelníků.

I dostaví se na velký hlas Jeho

z všech končin světa moci ty a síly:

I přijde Samum, sluncem spráhlý lupič,

a přijde Zemětřas, jenž v sopkách hnízdí,

a přijde Mor, ten kočovník vždy lačný,

a přijde Nemoc, červ ten potutelný,

a v rudém plášti přijde dravý Oheň

a Povodeň a Hlad a Válka, Bída,

to stádo Smrti, naposled jež kráčí

a všemi vládne v zmar a zhoubu všeho.

A takto stojí zas před trůnem Boha

a čekají, a Bůh se vždycky zeptá:

„Sto prošlo zase let, co dělá člověk?

Jak čelí vám a jak pomáhá sobě?

Z vás koho zkrušil, potřel za sto roků?

Jdou věky tak a vás tu vidím stále,

však oko mé, jež vniká hloub až ke dnu,

vždy odkrývá, o poznání že malé

jste slabší, bezmocnější, chatrnější,

že skoro v stíny tratit se mi zdáte.

Ba sama vaše paní svrchovaná,

Smrt, ztrácí rozmar dlouhou poutí věků.

Jak stín o berlích Nemoc jen se plouží

a Války feny umírají hladem.

Mor skoro mythem jest, Povodni hráze

se zevšad tyčí vstříc, Hlad ztratil zuby;

jen ob čas v lůnu země upoutaný

zabouří Zemětřas, sta proti Ohni

se zvedá paží v jeden jeho jazyk

a člověk vozy předhoní i Samum.

Ba skoro zdá se mi, že za pár věků

vždy míň vás bude kolem trůnu mého,

že jednou sama Smrt snad přibelhá se

a klesnouc přemožena řekne: „Pane,

již na celé jest čáře vítěz člověk.

Můj herold první, Nemoc, včera podleh.

Vše zdolal člověk, já jsem sama v koncích.“

Když odmlčí se, tu Smrt odpovídá,

za všecky mluví, jak má právo k tomu:

„Jak dobře vidíš až k dnu všeho, Pane!

Ba slábne sluhů Tvojich valná četa

před člověkem, před silou jeho ducha.

Jen kdyby lásky více bylo v světě,

jak brzy byl by splněn sen tvůj velký

o volném, hrdém člověku a krásném,

jak snil’s jej v ráji, o člověku dobra

a shovívání. Ducha má již dosti

i důvtipu, žel pod vlivem jich srdce

že scvrká se mu – a tu vždy jsme pány,

vždy nová síla vjíždí v naše svaly

již chábnoucí, já bičem šlehám znova

svých sluhů údy otrlé zas k práci.

Být lásky víc, jak byl by snadno vítěz

ten prachu syn a hlíny! Často mdloba

mne chvátí již dalekou touto cestou,

že sama prosila bych, Bože, tebe,

dej lásku člověku, ať mne též zmůže,

dej k mozkům srdce víc!...“

Bůh zamyslí se

a neodpoví – velkým kynem ruky

vše moci zmaru propustí a zhouby,

by dál šly za svým dílem. Dole člověk

se dále rve a pomoc má tak blízko!