V sladké touze.

Juž hory v slunce západu

se zastkvěly a bledly,

a temné olše nad vodou

tajemný hovor vedly.

Jich listí v svitu měsíce

tou pověstí se chvělo,

že zahledím se v oči Tvé

a slíbám Tvoje čelo.

Že Ty se ke mně přitulíš,

jak strom se k stromu sklání,

a v srdci mém že spočine

Tvé lásky požehnání.

Byl v šeru to Tvůj bílý šat

aneb stín lesní víly? –

Já k srdci sáhnul náhodou,

však – nebilo v tu chvíli.