V. Sláva Cidova.

Až do perských širých krajů

rychle sláva Cida spěla,

nebo fama všemu světu

jeho slávu hlásat chtěla.

Sotva uslyšel ji sultán,

uvěřil hned ruchu všemu,

uchystal hned hojné dary,

by je poslal vznešenému.

Hedváb, kadidlo a purpur,

myrrhu, stříbro s rudým zlatem,

na velbloudy naložil vše

s mnohým drahocenným šatem.

Jednoho pak z přízně svojí,

druha od vlastního stolu,

s těmi dary poslal k Cidu,

této řeči ve hlaholu:

„Řekni Cidu, já že, sultán,

nakloněn jsem tomu reku,

lačným že vždy uchem lovím

slávu jeho v bitev jeku.

Při proroka živobytí,

ano i při vlastním trůnu,

ať jen do mé země přijde,

nehleděl bych na korunu.

Tyto skromné, malé dary

nabízím mu s celou duší,

přátelství to symboly jsou,

jež smrt ani nepřeruší.“

Vydal se Maur na tu cestu,

až do Valencie přišel,

a tu ždál o dovolení,

aby jeho řeč Cid slyšel.

Vyšel Cid jej uvítati,

ale v tom, co branou spěje,

vidí, kterak synek Maurů

před ním třese se a chvěje.

Slova nemůž vypraviti,

místo řeči, samé vzdechy,

za ruku jej uchopil Cid

a děl k němu slova těchy:

„Vítán buď ve Valencii,

synu jihu, bez odporu,

kdyby král tvůj křesťanem byl,

hned bych přišel k jeho dvoru!“

Tak a jinak promlouvaje,

vyslance on doved k městu,

mnohou slávou měštěníni

zdobili jim tuto cestu.

Dům svůj, paní svou i dcery

ukázal Cid Mauru tomu,

z údivu jenž nevycházel

nad nádherou toho domu.

Několik dnů zůstal pohan,

nad Valencii mu není,

konečně chtěl jíti zpátky,

od Cida ždál dovolení.

Za odplatu všech těch darů,

které dostal od sultána,

mnohá neznámá v těch krajích

vyslanci věc byla dána.

Maur když potom odcestoval,

s Jimenou, dcerami svými

zůstal Cid a díky bohu

slovy vzdával horoucími.