V sluj hlubokou se slunce uchýlilo

V sluj hlubokou se slunce uchýlilo

a stanulo na prahu šeré chýše,

na malé okno zaklepalo tiše;

již vstala Tma, a slunce v klín jí skrylo

svou jasnou tvář. Jak unaveno bylo,

jak hlavu kloní! Tma ji zvedá výše

a líbá ji: „Proč nepřišlo jsi spíše,

mé zlaté dítě, kdes tak dlouho zbylo?

Ty stále spěcháš, sloužíš všemu lidu,

když klesneš jedněm, ihned druhým svítáš

a k odpočinku neuložíš hlavy.

Svou trýzeň samo z lásky své si splítáš,

spi chvíli aspoň – dýše zdáním klidu

důl zapomenutí jak vrchol slávy.“