V SLUNEČNÉ KOLÉBCE

Jsem nově narozený,

jsem nově nalezený,

jaká slast!

octl jsem se opět na Zemi

nebo na jiné hvězdě?

vše mi připadá blízké,

bez vzdáleností,

doplňující se,

jen variace na jeden nápěv

hvězdného hudebníka

a stále nová

v novém životě, v novém světě.

Proč jste mi, lidé, tak blízcí

jako jsou mi blízké rostlina, nerost,

vesmírné živly,

proč nevidím již nic odděleně,

ale všechno ve všem,

prostupující se,

oplodňující?

Jak je to krásné procházet se na hřbitově

a obdivovati vesmír

jako slunečnou kolébku,

z které Život z mrtvých vstává

stále, stále, stále.

Kam jsi dal oči, znovuzrozený?

zdá se, že vidíš celým tělem,

každým údem,

tak jsi se zázračně přerodil,

však nejvíce vidíš srdcem,

to je dalekohled,

jenž vystopuje i nejvzdálenější hvězdy,

proniká minulost

a věští budoucnost.

Nyní rozumím správně,

proč musím zpívat,

byť mi jen naslouchal pták neb strom,

proč držím lyru nad hlavou

a čekám, až neviditelné ruce

rozzvučí její struny,

proč přes všechny překážky,

posměch a zlobu, nepochopení

jsem kupředu kráčel

nezmaten chválou a hanou,

proč musil jsem umírat,

znova se rodit,

proč všechno dělo se tak a ne jinak.

Neb vím, to cítím,

hluboce cítím,

že píseň má o kráse Kosmu

najde ozvěnu v srdcích naslouchajících,

vždyť zpívám za nesčetná ústa,

že nesu lidem radost a lásku

jak vláhu vyprahlé zemi,

jež musí ji ssáti,

aby pak mohla rozkvítat, zráti

plody všemi