V slunečním jasnu.

Paprslek slunný, – hoch, jenž neposedí,

k poskoku všecko vůkol sebe zve;

přes luhy těká, skočí na větve,

a klenbou lesa čtveračivě hledí.

Zhaleni mechem, lesa kmeti šedí,

rozhrnou jemu vlídně větve své,

a dolů zhoupnou klouče zvědavé,

neb že tam zřídka zaskočí si, vědí.

„Ó toť jsou hosté!“ všecek zmechatělý,

kmen v rokli tlící rozveselen dí –

„kdy jsme tě tady, hochu, neviděli...“

Hned vůkol radosť, pohled usmívavý,

v perlách se zaskví mech i kapradí,

jak majestát, kdy někam příchod slaví.