V SLZÁCH ZPÍVÁM.

Bože můj věčný – – Jakobys ustoupil stranou,

založil skřížené ruce, zachmuřen, němě

díval se na těžké, hrozné porodní křeče

dcery své sladké, na krev, jež doposud teče

po bílém povlaku snů a úmyslů tvých – –

Pláči, však věřím: Jednoho slavného jitra,

za léta, za rok, za týden, pozítří, zítra

na tělo zmučené ruce položíš jemně.

S postele krve a slzí, zoufalých tich

sestoupí růžová, sladká, radostná země,

nového, slavného člověka na loktech svých.

Vzroste. A bude velkým a mocným a krásným,

miláček Galilejského i úsměvných Mus.

Ukut a zocelen na kovadlině nesmírných žalů,

křičící úzkosti, bídy a hladu, hrůzy všech hrůz;

v zápasu světovém poznav všemocné síly;

dobyv a ztroskotav náhle v rozběhu prudkém

hrady a trůny zlotřilých, podvodných králů;

zbaven všech násilných řádů, výšklebných výsad –;

půjde teď s pohledem přímo upřeným, jasným,

svobodně, volně k dálnému, zářnému cíli,

uchopí pevně do ruky silné a pilné

otěže rodin a církví, zemí a států,

jako vůz tažený čtyřspřežím skrocených tigrů

bude si řídit osud a život svůj sám.

Obrozen v hrozném plameni ničivé války;

k zemi, své matce, radostně, dychtivě přissát;

spokorněn pracuje vlídně pro velký celek

po vzoru pilných při práci pějících včelek;

jako bůh dobrý úsměvně, vítězně, směle

mezi vše bratry a sestry uzrálé ovoce děle –:

vytýčí opět vědy a umění nadherný chrám,

překlene tento krví a slzami bezedný hrob.

Sítěmi nových kolejnic, pějících drátů,

odvážným vzletem kroužících aëroplanů

v radostnou jednotu spojí nesmírné dálky,

vyzvédne pevně a lehce v náručí zem

jak učitel před žáčky nově koupený glob.

Bezpečně sestoupí do hlubin dolů, do oceánů,

na jasném pobřeží mořském, na pouštích mnoha

do hřmících dynam zapřáhne slavného boha,

sluhou si učiní jeho sálavý plam.

A Jehova hrozný, krve a úpění lačný

nebude nad jeho hlavou, úsměvným domem

kráčet již zahalen blesky, černými mračny,

mluviti úděsnou hrozbou, drtícím hromem

do jeho závratně smělých, radostných snů,

srážeti se sluných výšin k temnému dnu.

A nešťastný jeho Syn úžasně bledý,

Ježua ukřižovaný,

nebude více u každé pozemské brány

upírat na něho s kříže strhané hledy

s výčitkou němou, bezradným smutkem

nad bídou shrbenou, vítězně pošklebným zlem.

Jeho smrt bídná, mokvavé, smrtelné rány

nebudou takovou temnou tesknotou bolet.

Nebude zákazy jenom mluviti k nám,

však sladkými melodiemi vánočních koled,

jásavou hymnou vzkříšení, slavné mše jitřní,

hluboce pokornou, tichou radostí vnitřní,

bratrskou láskou k lidem a zvířatům, květinám všem.