V. Slzy Medusy.

Juž Perseus ťal, hlava s těla slítla,

se jako hvězda padající kmitla

jsouc hadochvějnou kolem spjata kšticí,

jak dopadla, zřel zrak, že v bledé líci

se chvěje cosi jako krůpěj kalná,

nad vztekem zvítězila tucha žalná,

když zčernalou krev téci viděl z rány.

Zřel zmije na hlavě, jak s každé strany

se týčily v posledním zasyčení

mdlé ploské hlavy vznášejíce v chvění,

až jako černá svadlá tráva klesly

bez životních sil těla, jež je nesly,

a v chumlu padaly na spánky, čelo

s jazyky dvojklanými. V očích tmělo

se cosi hlavě, pak se blesklo temně

a zas a zas, hled blíž – zřel, sirá země

jak pije slzy pomíšené s krví,

jež černého se draly z podobrví

jak deště krůpěje – tvář sesinalá

bez hnutí ležela tu jako skála,

rys pouze vryt v ní tragického bolu

rost v zoufalství, co slzy tekly dolů,

ty velké slzy krví černou ztmělé.

Rek zachvěl se, zřít nemoh na ni déle,

meč mokvající o plášť utíraje

se díval v dálku, východu kde kraje

v nach plály, jenž se víc a více nítil.

Však v hloubi všecku její bolest cítil.