V. SMUTKY PERIPATETIKA.

Je zima, sněhu měkké spousty

strou na chodníky povlak bílý.

Plyn žlutá, matná kola hází

na dlouhé řady bílých chodců.

Je týden světlý před vánoci; –

to jakás horečka je Prahy,

v ní všude sosny lesem voní...

A z čepic domů načechraných,

z arkýřů civí sněhu spousty

svým únavným a lesklým bělem...

Řad světel žloutne modrým vzduchem,

jenž mží se zimním po ovoci,

a na chodníky zapadává;

ze zašpiněných restaurantů

a z knihkupectví, ze řad krámů,

z výkladců světlo proudy jásá

a věci v nové barvy spřádá...

Koberce měkkým plyšem svítí,

filigrán zlatý ostře blýská,

mlékově perly matně skví se,

svit drahokamů ostré hrany

jak nemluvňátko olizuje,

tak šlehá, až mi oči slzí.

Za třeskotu krámových dveří

se valí řeka promenády;

velikým tokem lidé spějí

z úřadů svých a těsných bureau...

Děvušky v šátcích chlorotické

se skočným krokem hrnou z dílen

tak vesele a uličnicky

se smíchem proletářské chásky.

S jargonem zpěvavým a kvičně,

s pepickým tónem loučí se tu

děvušky v šátcích chlorotické,

tenounkým hlasem křičí „s bohem“,

jak stříbrný by padl zvonek

se stolu na kamennou dlažbu.

Volavka ve tmě krouží sama,

v upjatých šatech, pudrována

ten sestárlý pták prostituce!

Jdou páry v sebe zavěšeny,

jdou, míhají se po chodnících;

sníh svistí měkce, padá, padá,

tak v táhlých, velkých vločcích padá...

Vousatí páni kol se sunou,

přetloustlí páni oddychují,

mráz rozkvésti dal jejich lícím.

Buržoa s vousy špičatými

s grandezzou vážné důstojnosti

jdou vlasatí tu studentíci,

zvědavě, důvěřivě.hledí!

Žid švadroní kdes po německu,

řve, koketuje přes ulici;

dav buršů míjí, čapky v oči,

pod kandelábrem blikajícím;

jakýsi herec prozpěvuje

z Falstaffa kousek oblíbený,

jak sám by z této komedie

starému utek’ Shakespearovi,

zvědavě za ním kandidátky

s velkými bloky naslouchají.

Embryo poety tu přejde

či malíře či virtuosa

a lianovitými vlasy

měšťáky straší udivené,

vidiny svoje plaší, plaší...

A radost, síla bouří ve mně.

Tak neznámý a uzavřený

jak noc ta, která právě vzchází,

jdu slyšet ruchy, kterak hasnou,

jdu slyšet Prahu ztichající,

ochablou, chystati se k spaní.

A kouře doutník za doutníkem,

slyším, jak odliv její slábne

s odbitím pozdních, nočních hodin,

tak melodických, utlumených,

jak v horách kdesi zasněžených,

těch hodin, jimiž noc chce žíti!

Samota její, prázdný ohlas

té zimní, rozvětřené noci

jaksi mé touhy uvolňuje...

Ony svým volným spádem bouří

v noc, v níž jak přízrak rokokový

pod měsícem se město bělá,

kde tmavnou kusy holých ulic

jak vyhlodané rakoviny,

když vítr závěje si kupí

a dlažbu mete šelestivě...

Kdes dálným krokem dlažba duní,

tím krokem, který v dálce zmírá,

až utluče se v křivkách ulic.

Snad ples je kdesi? Zarachotí

jen kočár nebo drožek světla

kdes v dálce křižují se bleskem; –

poslední tramway kdesi jede,

tesklivě zvonky prozpěvují;

hubené koní silhouetty

na přídách domů přehoupnou se...

Ty noci, budiž velmi dlouhou,

tys jediná má přítelkyně,

krev moji stydlou rozjařuješ,

ty rozsvěcuješ moji lebku,

ty hýbeš kostrou automata,

dáš rozžeravět moje srdce

na rudé výhni denních strastí...

Ty stará kleci, těsná Praho,

ty s bezhlavými patricii!

Tvá plemena dvě vedle sebe

jen žijí silou nenávisti.

Vkotveny, opřeny o sebe

dvě národnosti, zlobou doby

se hýbají, a rvou se s celou

elementární energií.

Překrásně z paláců Tvých páchne

již feudální shnilotina

a z bureau Tvojích opatrná

se dvojakosť dál rozbahňuje.

Měšťáci tvoji, dobří lidé!

Bez plemenných a ostrých známek

dědí po syslech zvyky syslí,

v dvou živlech, kde jak třeba plují,

kde možno záda hrbit, hrbí,

kde možno drzým být, jsou drzí!

Eh, měšťák! Dobře v teple sedí,

ten měšťák počítá své zlatky,

ten měšťák skrblí, upíná se

již před potopou sociální

a karrikuje konec věku...

Ba tenhle měšťák dobrý člověk,

ten Prahou nikdy nezatřese:

on vidí ve všem darebáctví...

Ty stará kleci, těsná Praho,

ty s bezhlavými patricii!

Dnes intelligence jsi peklem,

jež sama sebe pranéřuje,

jež sama sebe obnažuje,

jež na kasty se rozděluje

za snahou: rozdupat a zdusit

své šosáctví a farizejství.

Vše jitří se a z bahna toho

čpí mrtvoly a nové hlasy

se nesou k lepší budoucnosti.

Bolestným tónem, sarkastickým

smích mládeže se rozvolňuje,

lučavkou žíhavou a trpkou...

Jen tak ta hrozná, stálá bolesť

dá lépe zahnat se a strávit,

ta bolesť příliš pronikavá,

jež mnohdy v noci spáti nedá.

On, mládež moderní, jíž všude

žár ohně schází, jež má ale

šlechetný, ostrý, pevný nožík

prosáklé jedem analysy,

ta veří pouze jednou, jednou!...

Smát učí se tak, sotva ráno

do ruky vezme časopisy

a úvodníky přečte. Staré

si spočte řadou došlé fráze

té oposiční vegetace.

Ta mládež umí omakati

své všecky velké reky zblízka,

tak zrovna jako buržoasti

své malé denní události...

Nevěří mládež pouhým slovům:

jak, co a kdy se může řešit,

jak, co a kde by mohlo padnout; –

viděla mnohé, mnohé srážky,

viděla zbaběle již prchat

i odprošovat, ujišťovat...

Ne, v Čechách není žádné víry!

Poznala onen planý plamen

a planý zápas bez myšlénky.

Eh, mládež zoufale se směje

svým příkrým tónem sarkastickým,

zří s nechutí na svoje mluvky,

na chytráky a na šplhavce,

v kolleji necítí se doma,

tam čpí to zlobou, udavačstvím...

Ó něco prohnilého v Dánském

je státě... A tak nevíš, že je

ta doba nějak příliš vážná.

Vše k úsměvu tě dráždí, lehtá,

ba lidé také humor mají

neobyčejně vyvinutý

od oné doby, co už možno

se smáti všemu. Co už nelze

uvěřit ani jedné duši

po českém království. Co všecko

zní jako humbug, fráse, fráse...

Ty sotva rozhlédneš se, poznáš,

že je tu všude příliš mnoho

i popuzené ješitnosti,

i obnošených exemplářů

byzantinismem marastických!

Ti dávno obvyklý tok všeho,

života, umění a vědy

ku slávě své a ku prospěchu

jen svému starou cestou vodí,

tou starou, osvědčenou cestou,

na jejímž konci prázdno zívá...

A mládež těžce stůně, stůně,

obětí řady spotřebuje

pro uplatnění nových mozků,

a rve se, šlape, k světlu touží

a štve se k činům, popohání

nejasnou dobou programovou!

Zpět nemá času ohlédnout se,

k budoucnu proráží si cestu,

až pod pěstěmi nahé pravdy

se shnilé třísky rozletují...

Noc mlčenlivá mrazí do tmy.

Sníh bílý padá, padá, padá;

mé kroky odměřeně znějí,

jak závaží by hodinové

tikalo v holých trámech věží...

Z hluboká pod zamrzlým pláštěm

stišené řeky, oddychuji

jak obílené jezu pády

pod mostem dole v zátočině.

Noc, dobrá moje přítelkyně

své vločky sype osvětlené,

zvířeně, zdlouhavě se vlekou

bolestné duší epištoly,

fin sieclu odvar peliňkový!

Mráz šlehá, řeže světlou nocí.

A cítím, kterak nedočkavě

já žízní práhnu po pramenech,

po čerstvých, poctivých a svěžích...