V SMUTNÉ CHVÍLI.

Vidíš tu skálu? Holá, pustá, němá

jak v nebe ční: věz, dítě, to mé žití!

Ty, holubice, svýma perutěma

k ní toužíš v letu – ustaň, cíle nemá

ta touha tvá; až nebe začne hřmíti,

s ní musila bys mříti.

Ten strom, jenž v širém poli beze květu

své holé větve po obloze zvedá,

je moje srdce: ustaň, ustaň v letu,

viz, poušť jen smutná, nedohledná je tu –

co tvoje touha v jejím žáru hledá?

Ten záchrany ti nedá!

Snad by jsi tady sama, neslyšena,

v rachotu bouře klesla k pusté zemi,

ten vír by tebe zničil v dál se žena,

tvou krev by pila chladná skalní stěna:

ó vrať se zpátky – věř, že mezi všemi

tě nejvíc líto je mi!